Máme už doma jedno IVFátko. Když jsem byla těhotná, kdekdo věděl, že procházíme procesem asistované reprodukce a dostávala jsem otázku, zda se "to" povedlo přirozeně (už jsem na tu formulaci trochu citlivá). Nepovedlo, máme za sebou asistovaný zázrak. "Neboj, příště to určitě půjde samo." Myslela jsem si, že to mám celé v hlavě dobře srovnané. Zkrátka nejsme ten pár, kterému jde otěhotnět snadno. Čeká nás další IVF, známe to, bude to dobré. Zvládneme tuhle cestu. Pak jsem ale otěhotněla a těhotenství nedopadlo tak, jak bychom si byli bývali přáli. Zažila jsem na chvíli ohromnou euforii a úlevu, že to šlo, že tentokrát to bude snažší. Po neúspěchu jsem si musela situaci znovu rozebrat. Ano, mohu otěhotnět bez pomoci zvenčí, ALE mám velmi malou šanci. Situace je oproti prvnímu těhotenství jiná v tom, že toužíme po potomkovi a zároveň sourozenci, tudíž řešíme i případný věkový rozdíl mezi dětmi (což přináší spíš tlak než úlevu). Ač jsem si musela přiznat, že bych si moc přála proces asistované reprodukce tentokrát vynechat, rozhodli jsme se s mým mužem se do něho opět pustit, protože naše šance výrazně zvýší. Proces IVF je pro mne variantou druhé volby (logicky, asi žádná z nás neplodných by variantou samovolného početí nepohrdla), že však tuto variantu vnímám jako bezpečnou v tom smyslu, že vím, co mne čeká. A že pro nás dobře dopadne. Zpětně tento přístup hodnotím jako velmi troufalý, přeci jen chceme zopakovat zázrak. Máme nyní za sebou neúspěšný KET (transfer rozmraženého embrya) a proces, kterého jsme opět součástí, mi dává dosud nepoznanou perspektivu.
Uvědomuju si, že:
Výsledek předchozího pokusu velmi ovlivňuje můj pocit z pokusu následujícího
Na první transfer "po pauze" jsem šla velmi natěšená a odhodlaná. Vyjde to. Určitě to vyjde, vždyť máme embryo stejné kvality jako minule, moje tělo reaguje na přípravu úplně učebnicově, prostě ideální situace. Bude to dobrý, stopro. Transfer ale nedopadl tak, jak jsme si přáli a čeká nás další. Předcházet mu bude práce s hlavou, protože optimismu na základě této nové zkušenosti výrazně ubylo.
Předvídatelnost procesu není nutně zdrojem úlevy
Obecně se cítím lépe, když vím, co mne čeká. Informace jsou pro mne zdrojem. Nyní na sobě pozoruji velkou únavu v celém procesu. Výhodou nepochybně je, že jsme vyšetření od hlavy k patě a přeskočili jsme fázi čekání na výsledky. Na druhou stranu také už vím, jak zdlouhavý proces je a znám další kroky v případě dílčího neúspěchu. Pokud by se nepodařil další KET, čeká mne opět hormonální stimulace, odběr vajíček, pětidenní okusování nehtů a držení palců embryím, zamražení embrya/embryí, 2 měsíční pauza, chystání se na embryotransfer, držení palců embryu, ať se v pořádku rozmrazí, dvoutýdenní očistec v podobě čekání na výsledek transferu. To všechno v případě, že budeme mít to megaštěstí, že embrya ze stimulace mít budeme. Snažím se brzdit fantazii v tom, co všechno máme před sebou a soustředit se na další krok.
Bez pomoci to nezvládnu
Tentokrát mám psychoterapeutku. Báječnou. K dokonalosti chybí jen terapeutická kočka nebo štěňátko v její pracovně :-). Cítím na sobě, že hůř zvládám operativu spojenou s léčbou, návštěvy v CAR, aplikaci léků. Mluvíme o tom doma a vymýšlíme nové cesty. Už nechci jít na KET bez manžela, dvakrát jsem s tím byla úplně v pohodě, napotřetí (ač mne to zaskočilo) vůbec.
Je těžké nesrovnávat s předchozími pokusy
Píchlo mne v břiše. Bylo to v děloze? Je to v pořádku? Nepíchá mne v tom břiše moc často? Je v pohodě, že mne minule v břiše píchalo často a teď nic necítím? Jo a teď se přiznám: po úapěšném transferu jsem to nevydržela a udělala si těhotenský test již 8 den, co kdyby náhodou. Byl jasně pozitivní. Takže když jsem teď 8.den po transferu a test je negativní, může to být v pohodě? Kde hledám odpověď? Správně. Na e-miminu a modrém koníkovi. Samozřejmě vím, že to nemám dělat. Vím, že mě to neuklidní. Ale čtu a čtu, snažím se dohledat, jak to dopadlo s uživatelkami marumimi a niki15 a dalšími, které si taky udělaly test brzy a pak byly úplně paralyzované strachy. Zajímavé je, že jsem nenašla příběh s dobrým koncem a přes všechna "testuješ moc brzo a jsi zbytečně vystrašená" jsem v diskusích nenarazila na vlákno, které by končilo konstatováním, že test byl nakonec pozitivní a dobře to dopadlo. Je na čase předsevzetí, že příště, PŘÍŠTĚ TO NEBUDU ČÍST, slibuju a doufám, že se poslechnu.
V něčem je to napodruhé jednodušší
Máme syna. To mi do dalších pokusů vnáší velkou naději, že se to nakonec podaří. Denně myslím na všechny, kteří na dobrý konec čekají a mají za sebou mnohem náročnější cestu než my, hledají nové cesty a nevzdávají se. Jste mí hrdinové a hrdinky.
Už zase se mi těžko odpovídá na otázku, jak se mám
Připadám si rozdvojená. Máme vytoužené děťátko a daří se nám společně moc hezky. Na druhou stranu naše současné reprodukční kotrmelce zabírají velkou část mojí mentální kapacity a jsem smutná, že se nám nedaří a taky že se moje vyčerpání a nenaladěnost promítá do všech ostatních oblastí života včetně soužití s osůbkou, kterou už doma máme. Připadám si nevděčná. Neměla bych být spokojená s tím, jak je to teď namísto touhy po rozšíření rodiny?
Myslela jsem si, že napodruhé to bude jednodušší
Pamatuju si dost přesně, jak to bylo napoprvé. Vyjmenovala bych vyšetření, jaká máme za sebou i posloupnost celého procesu. Co mi ale z hlavy zmizelo je, jak jsem se cítila, jak nám tahle zkušenost cvičila s partnerským soužitím, jak se nám zakousla do života. Povedlo se to, nakonec. Teď se pomalu rozpomínám, jsem v tom zase až po uši. Nacházíme se s manželem na jiném místě v životě než napoprvé a přesto mi je, jako kdybychom oklikou přišli na stejné rozcestí. Jsem zvědavá, kam dojdeme tentokrát.
