Nemládnu. Nemládneš. Nemládneme totiž nikdo. Průměrný věk prvorodiček se zvyšuje. Připadá mi, že mluvit o věku v souvislosti s plánováním rodiny je trochu tenký led, neboť je obvyklé těhotnění odsouvat a není výjimkou, že páry začnou plánovat rodinu po třicítce, nebo dokonce blíže čtyřicítce ženy. Každý známe někoho, u koho vyšší věk nebyl v založení rodiny překážkou.

Kdy je tedy ok otěhotnět?​

Ze studia na vysoké si nepamatuju mnoho, některé střípky se mi ale zaryly hlouběji než jiné, zejména momenty, kdy naši vyučující opustili veterinární tématiku a na chvilku odskočili od zvířat k lidem. Takhle jsme se opakovaně dostali k tomu, že pro ženu je optimální poprvé otěhotnět někdy kolem 20-24.roku života. Aha, říkala jsem si, až dokončím školu, budu mít tenhle optimální interval už za sebou. Škoda. Další "meta" byla "až mi bude 28". Moje máma měla totiž 1.dítě ve 28 letech, na tehdejší dobu to bylo spíš dost pozdě. Já si dlouho říkala, že to určitě stihnu dřív. (Nestihla.) Následoval milník "dítě před třicítkou". Nechci nikoho napínat, neklaplo to. Pak tu máme příjemné intermezzo, kdy se narodil náš syn a mě ještě týden bylo 31 let. Díky asistované reprodukci jsem to dotáhla na tehdejší pražský průměr :-) Nyní jde ale do tuhého, neboť před sebou vnímám ostrou, diskutovanou a obávanou hranici 35 let, kterou bych pro sebe popsala tak, že početí dá víc zabrat a pravděpodobnost vrozených vad roste. V mojí hlavě je tahle hranice plná červených vykřičníků a velmi zásadní (otěhotnět ve 34 letech a 364 dnech by bylo ještě fajn, ale ve 35 letech a pár hodinách už bych si vyloženě říkala o průšvih). Asi to nebude tak horké a bude se jednat spíš o pozvolné změny, ale tahle věková hranice, nad kterou je plošně doporučen odběr plodové vody z důvodu odhalení případných odchylek u miminka mne zkrátka děsí a asi nejsem jediná. Lidé se dožívají vyššího věku než dřív. Co se ale týče vajíček, mnoho se nezměnilo v tom, jak tělo ženy funguje. Stále platí, že všechna vajíčka ženy vzniknou v době, kdy ona sama je plodem v děloze své matky a od té doby jejich počet neustále klesá. Dokud dívka nezačne menstruovat, nedochází k dozrávání vajíček, k jejich zániku však ano. Trochu se stydím to přiznat, ale dlouho jsem si myslela, že teoreticky každý měsíc dozraje 1 vajíčko a během ovulace je uvolněno, tudíž se rezerva vajíček ženy sníží o 1. Ve skutečnosti je to třeba až o 1000 vajíček, která během 1 měsíce zaniknou,aniž by dozrála. Kromě toho, že vajíček ve vaječnících ubývá, dochází též k jejich stárnutí. Každé vajíčko bydlí ve váčku (folikulu), který jej do určité míry chrání, avšak není zcela ochráněno od vnějších vlivů, které na ně neblaze působí (k poškozování dochází vlivem času, UV záření, nebo např.vlivem zánětu). Dochází k mutacím genetické informace vajíček. S rostoucím věkem ženy klesá šance, že se během menstruačního cyklu vajíčko uvolní a též že dělení embrya po oplození bude probíhat tak, jak má (spermie do procesu předá pouze genetickou informaci muže, k dělení buněk po splynutí jádra vajíčka a spermie dochází za použití dělícího aparátu vajíčka a za využití energie produkované mitochondriemi, což jsou tak řečené buněčné plíce, které též prochází procesem stárnutí).

No co, vylepším si kvalitu vajíček​

Co se týče kvality vajíček, hodně se mluví a píše o zdravém životním stylu. Alkohol a kouření škodí, zdravá strava spolu se spánkem a pohybem prospívají. ALE JAK? Z logiky věci není možné kvalitu vajíček vylepšit. Asi je možné zpomalit jejich stárnutí. Do jisté míry lze zdravým životním stylem ovlivnit hormonální hladiny v těle a zdravý průběh menstruačního cyklu. Nová vajíčka se nám však v těle neobjeví a poškození, která v průběhu času doposud nastala, již nelze smazat (čímž nechci říct, že se máme na všechno vykašlat, přiměřeně zdravý životní styl je po všech stránkách fajn pro kohokoliv bez rozdílu). Na trhu najdeme mnoho přípravků určených pro pomoc s otěhotněním. Asi není od věci pátrat po tom, jak konkrétně mají pomoci a nemít přehnaná očekávání. Uznávám, že pocit, že pro úspěch děláme vše, co je v našich silách, je též podstatný.

Jsem prostě stará.​

Pokud budu znovu těhotná a dozvím se, že jsem "stará matka", zkusím se neurazit. Není jedno, jakým způsobem je to řečeno, formulace může být méně či více zraňjící. Zpráva pro mne bude: paní, nezavírejme oči před vaším věkem, který s sebou nese určitou míru rizika, že ovlivní, zda donosíte a porodíte zdravé miminko. Nic víc a nic míň.

"Stoletá královna popu otěhotněla přirozenou cestou. Když najdete opravdovou lásku, jde to, vzkazuje rozzářená novopečená maminka čtenářkám"​

Téma těhotnění a rození ve vyšším věku zejména u celebrit vyvolává senzace. Veřejnost zajímá, zda to "šlo samo". Za sebe říkám, že spíš nešlo a dost možná přišla pomoc v podobě vajíček od dárkyně, na čemž neshledávám nic špatného. Pokud to "samo" šlo, nerada bych, aby to pro ženy stejného věku (právě jsem se přistihla,že se zdráhám napsat stejně staré, protože co kdyby slovo staré působilo urážlivě)nebyla zpráva, že těhotnět a rodit zdravé, biologicky vlastní děti v tomto věku je norma.

Líbí se mi formulace, že jsou ženy, které nemají v otázce rodičovství věk na své straně. Působí konejšivě, bez soudu. Takové ženy jsou a budou. Nevíme, co má která z nás za sebou. Říkám si, jak soudit životní rozhodnutí někoho, kdo má odžito víc než já? Zákon nám umožňuje léčbu pro ženy do dne jejich 49.narozenin. Je to příliš vysoký věk? Pokud ano, proč je zákonná norma takto benevolentní? Každý má právo se v zákonných mezích rozhodnout.

Za "nefér" považuji to, že u mužů není zákonná hranice stanovena, nejedná-li se o dárce spermií. Přitom i kvalita spermií je věkem ovlivněna, ale o tom zase někdy příště.

Loučí se stará matka. Držím nám všem, bez ohledu na věk, palce.

Odkazy na použité zdroje: https://www.livescience.com/50199-can-you-rejuvenage-aging-eggs.html Zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách https://ppropo.mpsv.cz/zakon_373_2011 https://www.youtube.com/watch?v=fpyfRi2QALw

Máme už doma jedno IVFátko. Když jsem byla těhotná, kdekdo věděl, že procházíme procesem asistované reprodukce a dostávala jsem otázku, zda se "to" povedlo přirozeně (už jsem na tu formulaci trochu citlivá). Nepovedlo, máme za sebou asistovaný zázrak. "Neboj, příště to určitě půjde samo." Myslela jsem si, že to mám celé v hlavě dobře srovnané. Zkrátka nejsme ten pár, kterému jde otěhotnět snadno. Čeká nás další IVF, známe to, bude to dobré. Zvládneme tuhle cestu. Pak jsem ale otěhotněla a těhotenství nedopadlo tak, jak bychom si byli bývali přáli. Zažila jsem na chvíli ohromnou euforii a úlevu, že to šlo, že tentokrát to bude snažší. Po neúspěchu jsem si musela situaci znovu rozebrat. Ano, mohu otěhotnět bez pomoci zvenčí, ALE mám velmi malou šanci. Situace je oproti prvnímu těhotenství jiná v tom, že toužíme po potomkovi a zároveň sourozenci, tudíž řešíme i případný věkový rozdíl mezi dětmi (což přináší spíš tlak než úlevu). Ač jsem si musela přiznat, že bych si moc přála proces asistované reprodukce tentokrát vynechat, rozhodli jsme se s mým mužem se do něho opět pustit, protože naše šance výrazně zvýší. Proces IVF je pro mne variantou druhé volby (logicky, asi žádná z nás neplodných by variantou samovolného početí nepohrdla), že však tuto variantu vnímám jako bezpečnou v tom smyslu, že vím, co mne čeká. A že pro nás dobře dopadne. Zpětně tento přístup hodnotím jako velmi troufalý, přeci jen chceme zopakovat zázrak. Máme nyní za sebou neúspěšný KET (transfer rozmraženého embrya) a proces, kterého jsme opět součástí, mi dává dosud nepoznanou perspektivu.

Uvědomuju si, že:

Výsledek předchozího pokusu velmi ovlivňuje můj pocit z pokusu následujícího​

Na první transfer "po pauze" jsem šla velmi natěšená a odhodlaná. Vyjde to. Určitě to vyjde, vždyť máme embryo stejné kvality jako minule, moje tělo reaguje na přípravu úplně učebnicově, prostě ideální situace. Bude to dobrý, stopro. Transfer ale nedopadl tak, jak jsme si přáli a čeká nás další. Předcházet mu bude práce s hlavou, protože optimismu na základě této nové zkušenosti výrazně ubylo.

Předvídatelnost procesu není nutně zdrojem úlevy​

Obecně se cítím lépe, když vím, co mne čeká. Informace jsou pro mne zdrojem. Nyní na sobě pozoruji velkou únavu v celém procesu. Výhodou nepochybně je, že jsme vyšetření od hlavy k patě a přeskočili jsme fázi čekání na výsledky. Na druhou stranu také už vím, jak zdlouhavý proces je a znám další kroky v případě dílčího neúspěchu. Pokud by se nepodařil další KET, čeká mne opět hormonální stimulace, odběr vajíček, pětidenní okusování nehtů a držení palců embryím, zamražení embrya/embryí, 2 měsíční pauza, chystání se na embryotransfer, držení palců embryu, ať se v pořádku rozmrazí, dvoutýdenní očistec v podobě čekání na výsledek transferu. To všechno v případě, že budeme mít to megaštěstí, že embrya ze stimulace mít budeme. Snažím se brzdit fantazii v tom, co všechno máme před sebou a soustředit se na další krok.

Bez pomoci to nezvládnu​

Tentokrát mám psychoterapeutku. Báječnou. K dokonalosti chybí jen terapeutická kočka nebo štěňátko v její pracovně :-). Cítím na sobě, že hůř zvládám operativu spojenou s léčbou, návštěvy v CAR, aplikaci léků. Mluvíme o tom doma a vymýšlíme nové cesty. Už nechci jít na KET bez manžela, dvakrát jsem s tím byla úplně v pohodě, napotřetí (ač mne to zaskočilo) vůbec.

Je těžké nesrovnávat s předchozími pokusy​

Píchlo mne v břiše. Bylo to v děloze? Je to v pořádku? Nepíchá mne v tom břiše moc často? Je v pohodě, že mne minule v břiše píchalo často a teď nic necítím? Jo a teď se přiznám: po úapěšném transferu jsem to nevydržela a udělala si těhotenský test již 8 den, co kdyby náhodou. Byl jasně pozitivní. Takže když jsem teď 8.den po transferu a test je negativní, může to být v pohodě? Kde hledám odpověď? Správně. Na e-miminu a modrém koníkovi. Samozřejmě vím, že to nemám dělat. Vím, že mě to neuklidní. Ale čtu a čtu, snažím se dohledat, jak to dopadlo s uživatelkami marumimi a niki15 a dalšími, které si taky udělaly test brzy a pak byly úplně paralyzované strachy. Zajímavé je, že jsem nenašla příběh s dobrým koncem a přes všechna "testuješ moc brzo a jsi zbytečně vystrašená" jsem v diskusích nenarazila na vlákno, které by končilo konstatováním, že test byl nakonec pozitivní a dobře to dopadlo. Je na čase předsevzetí, že příště, PŘÍŠTĚ TO NEBUDU ČÍST, slibuju a doufám, že se poslechnu.

V něčem je to napodruhé jednodušší​

Máme syna. To mi do dalších pokusů vnáší velkou naději, že se to nakonec podaří. Denně myslím na všechny, kteří na dobrý konec čekají a mají za sebou mnohem náročnější cestu než my, hledají nové cesty a nevzdávají se. Jste mí hrdinové a hrdinky.

Už zase se mi těžko odpovídá na otázku, jak se mám​

Připadám si rozdvojená. Máme vytoužené děťátko a daří se nám společně moc hezky. Na druhou stranu naše současné reprodukční kotrmelce zabírají velkou část mojí mentální kapacity a jsem smutná, že se nám nedaří a taky že se moje vyčerpání a nenaladěnost promítá do všech ostatních oblastí života včetně soužití s osůbkou, kterou už doma máme. Připadám si nevděčná. Neměla bych být spokojená s tím, jak je to teď namísto touhy po rozšíření rodiny?

Myslela jsem si, že napodruhé to bude jednodušší​

Pamatuju si dost přesně, jak to bylo napoprvé. Vyjmenovala bych vyšetření, jaká máme za sebou i posloupnost celého procesu. Co mi ale z hlavy zmizelo je, jak jsem se cítila, jak nám tahle zkušenost cvičila s partnerským soužitím, jak se nám zakousla do života. Povedlo se to, nakonec. Teď se pomalu rozpomínám, jsem v tom zase až po uši. Nacházíme se s manželem na jiném místě v životě než napoprvé a přesto mi je, jako kdybychom oklikou přišli na stejné rozcestí. Jsem zvědavá, kam dojdeme tentokrát.

Jednu z kategorií článků jsem pojmenovala Paleta pomoci. Manžel to přečetl jako Planeta pomoci. Tak jsem tu planetu vytvořila.

Moc si přeju přivítat k nám do rodiny miminko. Stojíme ale s partnerem tváří v tvář neplodnosti. Doufám, že je to celé tak nějak omyl a k početí dojde spontánně, brzy, bez pomoci zvenčí. Když tu se objeví někdo, kdo mi říká: doufám, že se to brzy povede, ALE kdyby náhodou ne, jak se o sebe postaráš? A já si říkám: ty tomu nevěříš, co? Myslíš si, že to bude dlouho trvat a asi se to ani nepovede, co? Ale já ti ukážu, já ti vytřu zrak. Sleduj, jak se počíná! Kdybych ale měla přijmout fakt, že těhotná možná nebudu ani zítra, ani za měsíc, jak bych se na to nachystala? Nakreslila bych si takovou svojí planetku pomoci, velkou právě tak, aby se na ni vešla jen prostředí,lidé a situace, které mi slouží ku prospěchu.

Ta moje planetka by vypadala asi takhle:​

Byla by úplně kulatá a hladká, měnila by barvu, aby zlepšila moje aktuální rozpoložení. Vždycky bych si na ní našla čas se jít projít do lesa, protože to mi dělá dobře. Jezdili by mne navštěvovat přátelé a blízcí, které by zajímalo, jak mi je a měli by pochopení pro moje vzestupy a propady. Na té PP (planetce pomoci) bych macházela energii na aktivity, které mne dřív těšily, i když mám zrovna na Zemi pocit, že mě netěší nic a bez miminka to už bude celé jen horší. Smála bych se tam. Měla bych sílu se zajímat o ostatní, což se mi doma možná občas nedaří, protože se cítím tak mizerně, že mi na to nezbývá elán. Měla bych tam svěřovací kamarádky a tu nejlepší psychoterapeutku (ta by mne přijímala v pokoji s květinami a super báječnou terapeutickou kočkou). Na té svojí planetě bych se ráno budila s chutí do dalšího dne a mírnou zvědavostí, co asi přinese pěkného.

Co byste na mojí planetě marně hledali:​

Nevyžádané, byť dobře míněné rady. Dlouhá čekání na výsledky. Miliardy těhotných kamarádek i náhodných kolemjdoucích, které ani děti aktuálně neplánovaly, jen tomu nechaly volný průběh. Nechtěné děti. Pocit, že už nikdy nebudu mít radost. Pocit selhání, nedostatečnosti, viny. Taky tu planetu před sebou vidíte? To je dobře. Meziplanetární turistika bohužel zatím moc nefrčí, takže to nejlepší, co pro sebe můžu udělat, je trošku si zrekonstruovat svůj malý životní vesmír, abych se té představě alespoň přiblížila.

Co mi pomáhá:

• Chodit ven, denně, za jakéhokoliv počasí
• Hezky se o sebe starat, ne proto, že zdravý životní styl pomáhá otěhotnění, ale proto, že se mám ráda a chtěla bych sama sobě co nejdýl vydržet
• Plánovat si pravidelně rande se svým partnerem
• Vídat se s kamarádkami, kterým můžu říct úplně všechno
• Nevídat se s lidmi s malými dětmi, pokud se na to zrovna necítím
• Mít dopředu naplánováno, jakým způsobem komunikovat svou současnou situaci
• Vracet se k aktivitám, které mi dřív přinášely radost
• Setkávat se s lidmi, kteří mají s neplodností vlastní zkušenost
• Mít se sebou trpělivost

Co mi nepomáhá:

• Nevyžádané zaručené rady (naopak je super si tyhle rady navzájem vyměnit s ostatními, kteří je taky dostávají)
• Když mi někdo říká, že to určitě vyjde (i když si přeju, aby měl pravdu)
• Když se na mne ze všech stran hrnou příběhy o tom, jak to někomu "vyšlo napoprvé"
• Věta "Asi to tak má být, vy dva spolu prostě nemáte mít děti"
• Příběhy s dobrým koncem (cizí příběh neříká nic o tom mém)
• Beznadějné příběhy (to, že je na tom někdo hůř mi nepomáhá cítit se lépe)

Zajímalo by mne, zda by mi pomohlo:

• Psychoterapie
• Sdílení ve skupině neplodných žen
• Celková změna životního stylu a rytmu (život na tropickém ostrově například :)

Každý/každá to máme jinak. Ráda bych i v nejtěžších momentech nezapomínala, co mi pomáhá a čemu se naopak ve vlastním zájmu radši vyhnu, pokud to dokážu. Až najdu energii, mohu zkusit brát ze seznamu "Zajímalo by mne, zda pomůže". Jedině tak mohu jednotlivé body rozdělit do předchozích dvou seznamů.

Tak naviděnou na tropickém ostrově:)

V dnešním článku přeskočíme příčiny neplodnosti a a rozebereme možnosti neplodného páru, ve kterém není u ženy ani muže situace (či, řekněme, diagnóza) vylučující těhotenství. Řekněme, že žena pravidelně menstruuje a páru se během roku nechráněného pohlavního styku nepodařilo otěhotnět. Co dál? Obvykle ženy nejprve konzultují se svým ošetřujícím gynekologem. Ošetřující gynekolog následně zahájí buď diagnostiku možných příčin na straně ženy (vyšetření hormonálního profilu, sledování ovulace), léčbu naslepo, může doporučit doplňky stravy a režimová opatření a pravděpodobně (dříve či později) ženu následně doporučí do centra asistované reprodukce. K samotnému výběru CAR se dostanu v samostatném článku. Než se ale k výběru dostaneme, jsem přesvědčená o tom, že je důležité vědět, jak jsme na tom v páru, zda jsme "na stejné vlně" ohledně dalšího postupu. Jaké otázky nás mohou nasměrovat dál?

• **Jaké jsou naše výchozí postoje k neplodnosti? (Připadá pro nás v úvahu početí pouze přirozenou cestou? Sáhneme po postupech konvenční západní medicíny? Chceme se uchýlit k tradiční čínské medicíně? Chceme tyto postupy kombinovat? ...)
• Souhlasíme s léčbou v CAR? Pokud ne, jaká moje přesvědčení hovoří proti asistované reprodukci?
• Jaká jsou naše pro a proti? Navrhuji jít ve zjišťování důvodů do hloubky. První odpověď může být třeba "prostě jsem proti tomu" nebo "je to proti přírodě". Proč jsem proti tomu? Je to kvůli strachu z neznáma? Znám někoho, u koho měla léčba devastující dopad na vztah? Možností je celá řada a rozhodně není cílem zde rozhodovat, čí argument je opodstatněnější.
• Kde je naše hranice? Řešení neplodnosti může být náročné psychicky, fyzicky i finančně. Není od věci s partnerem předem prodiskutovat svá výchozí přesvědčení a přijatelné alternativy. Záměrně píšu výchozí, protože v průběhu léčby se naše hranice mohou posouvat oběma směry (pár se např.dohodne, že si může dovolit 2 cykly IVF, ale žena 1.cyklus snáší špatně a pár od druhého pokusu upustí. Nebo naopak prvotní rozhodnutí je podstoupit výhradně cykly s vlastními vajíčky ženy, ale pár po neúspěšném cyklu rozhodnutí přehodnotí a přijme vajíčka dárkyně). Pokud se změní náš postoj v průběhu, je důležité partnera informovat. Každý jsme jedinečný v tom, jaké řešení je pro nás přijatelné.
• Co když se to nepovede? Tohle je pro mne trochu kontroverzní otázka. Mnoho lidí řekne, že s neúspěchem nepočítají a nechtějí si ho podobnými úvahami přivolat. Samozřejmě bych všem přála úspěch, nicméně pokládám za užitečné si tuto otázku položit. Jsme připraveni zůstat bezdětní? Je pro nás adopce možnost? Tohle téma možná spolu s partnerem neotevřeme hned, ale asi nás oba napadne. I zde je dobré znát postoj a hranice partnera.

Otázek k diskusi je mnoho a budou k nám pravděpodobně přicházet postupně. Tu nejzásadnější jsem si nechala na konec a zní: Jsme s partnerem/partnerkou zajedno ohledně dalšího postupu? Tahle pro mnohé bolestná otázka si zaslouží vlastní článek.

Pokud v souladu jsme a známe svoje možnosti, můžeme si svojí cestu neplodností začít budovat tak, aby pro nás byla co nejpřijatelnější.

Neplodnost je diagnóza. Nikdo z nás neplodných si ji dobrovolně nezvolil. Sice je o ní v teoretické rovině víc slyšet (frčí titulky jako že každý pátý pár je neplodný), ale stejně nám buď ani nepřijde na mysl, nebo si držíme palce a říkáme si, že se snad týká jen ostatních. Proč bychom to měli být zrovna my? Neplodnost ovlivňuje, jak se v životě cítíme a jak vnímáme sami sebe. Přináší zoufalství, zklamání, frustraci, pocit selhání a vlastní nedostatečnosti. Mění náš životní program a plány do budoucna. Topí nás pocitem, že dítě je to jediné, co může zapříčinit naše "happily ever after". Prověří naše partnerství. Pošle nás ke dnu. Drží nás na houpačce nadějí a zklamání. Je nám zrcadlem. Ráno nás budí a večer kazí usínání.

Každý a každá svou neplodnost prožíváme jinak. Trochu záleží, zda jsme on či ona a trochu záleží, jací jsme, jak cílevědomí, jak sebelaskaví, jak otevření. Jedno máme společné: jsme lidé, druh historicky žijící a fungující dohromady. Potřebujeme ostatní. Potřebujeme být součástí kmene, cítit pospolitost. Potřebujeme přijetí. Mít možnost vylézt v celé svojí zranitelnosti a svěřit se světu, aniž by nás odsoudil.

O neplodnosti často mlčíme, ošíváme se, stydíme. Je to proto, že plození souvisí se sexem? Vždyť o sexu se mluví čím dál víc. Nad neplodným mužem se stále vznáší předsudek, že jako muž je úplně k ničemu, selhal, je rozhodně málo mužný, když "nedokáže ani tohle". Neplodná žena? Jó, ty dnešní holky. Na všechno mají dost času, chtěly by procestovat svět a budovat kariéru, no a pak jim to uteče, měly mít děti, dokud to šlo. Navíc to mají beztak ze stresu. Ať jedou pěkně na dovolenou, vínko na pláži, to by v tom byl čert, aby se neuvolnil . Věřím, že jednou mi budou reakce na přiznanou neplodnost připadat již pouze úsměvné. Věty jako "A děláte to vůbec?" nebo "Tak na to nemysli a uvolni se". Nebo moje oblíbená: Asi to tak má být, možná v tomhle životě dítě mít nemáš. A taky klopení očí, rychlé změny tématu, zlehčování, dobré rady. Až s odstupem času vím, že do obtížných témat se mnoho lidí pouštět nechce, že třeba neví, jak. Že ten na pomyslné druhé straně stolu má také možnost volby a do tématu bychom ho neměli nutit. A uvědomuju si, že sama jsem nejednou reagovala jako slůně v čajovém servisu.

Jak reagujeme na traumatické zkušenosti ostatních? Dáváme dost prostoru nasloucháním? Nezlehčujeme? Nevyžádaně radíme? Utíkáme od tématu? Vážíme slova? Nesnažíme se dozvědět víc, než je druhý připraven sdílet?

Přála bych si, aby se o neplodnosti mluvilo věcně, fakticky a bez obav.

NEPLODNOST JE NEMOC, NIKOLIV OSTUDA.

Neplodnost je pravděpodobně důvodem, proč jste zavítali na Plodnici. Jedná se o neschopnost počít a v případě ženy též donosit a porodit dítě přirozeným způsobem.

Plodná žena je žena, která dokáže přirozeným způsobem se zdravým mužem počít, dále donosit a porodit životaschopné dítě. Plodný muž je muž, který je schopen přirozeným způsobem se zdravou ženou počít dítě.

Opakem plodnosti je neplodnost, která může být relativní (v takovém případě lze pomocí lékařských zákroků neplodnost obejít a u ženy těhotenství z vlastních vajíček a u muže z vlastních spermií dosáhnout) a absolutní (zde u dané ženy či muže ani pomocí metod asistované reprodukce těhotenství dosáhnout nelze).

Primární neplodnost= stav, kdy v minulosti nebylo dosaženo těhotenství, a to ani biochemického. Sekundární neplodnost= stav, kdy v minulosti bylo těhotenství dosaženo (sem se schovají i např.opakované spontánní potraty).

Neplodný pár​

O neplodném páru hovoříme ve chvíli, kdy muž a žena při pravidelném nechráněném pohlavním styku po dobu 1 roku nedosáhnou početí. Hranice jednoho roku byla stanovena Světovou zdravotnickou organizací, definice dle WHO zde.

V léčbě neplodnosti je pacientem právě neplodný pár, nikoliv neplodná žena či neplodný muž.

Neplodný pár před zákonem​

Legislativně je pojem neplodného páru ošetřen Zákonem 373/2011 Sb. (Zákon o specifických zdravotních službáchách, Plné znění zákona zde:, a to pro účely poskytování služeb asistované reprodukce.

(1) Umělé oplodnění lze provést ženě v jejím plodném věku, pokud její věk nepřekročil 49 let, a to na základě písemné žádosti ženy a muže, kteří tuto zdravotní službu hodlají podstoupit společně (dále jen „neplodný pár“).

Zde se dozvídáme, že metody asistované reprodukce smí v současné době v ČR využít pouze muž a žena, nikoliv stejnopohlavní pár či single žena. Pár nemusí být ve společném manželství a není ani na překážku, pokud jsou v manželství s jinou osobou. Nesmí k sobě být v příbuzenském vztahu vylučujícím možnost uzavření manželství.

Věk ženy nesmí přesáhnout 49 let (služby asistované reprodukce smí být poskytnuty ženě do dne jejích 49.narozenin) nemáme zde ovšem stanoven minimální věk pacientky. Pomoci si pomůžeme zákonem Zákon 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů

§ 15 (3) Ze zdravotního pojištění se zdravotní služby poskytnuté na základě doporučení registrujícího poskytovatele v oboru gynekologie a porodnictví v souvislosti s umělým oplodněním, jde-li o formu mimotělního oplodnění (in vitro fertilizace), hradí a) ženám s oboustrannou neprůchodností vejcovodů ve věku od 18 let do dne dosažení třicátého devátého roku věku, b) ostatním ženám ve věku od 22 let do dne dosažení třicátého devátého roku věku, nejvíce třikrát za život, nebo bylo-li v prvních dvou případech přeneseno do pohlavních orgánů ženy nejvýše 1 lidské embryo vzniklé oplodněním vajíčka spermií mimo tělo ženy, čtyřikrát za život.

Zde se dozvídáme, že pro ženy je stanoven minimální věk, u kterého pojišťovna za splnění daných podmínek léčbu uhradí.

Z výše citovaného vyvozuji,že pokud by se 18letá žena s průchozími vejcovody rok snažila s partnerem spontánně otěhotnět a nebyla úspěšná, může služeb asistované reprodukce využít jako samoplátce, v praxi se ale s takto mladými pacientkami spíše nesetkáme.

Muž i žena musí být právně způsobilí, tudíž musí přesáhnout věk 18 let a nesmí být právní způsobilosti zbaveni. Horní věková hranice pro muže není stanovena, navzdory tomu, že i plodnost muže s věkem prokazatelně klesá.

Nyní už máme představu, co je neplodný pár a příště se můžeme vrhnout na poruchy plodnosti.

Klučičí reprodukce byla ve škole trochu upozaděná. Důvodem může být fakt, že žena může otěhotnět a výuka se do jisté míry soustředila na prevenci nechtěného těhotenství. Jak se vyvíjí klučičí rozmnožovací soustava před porodem a po něm? Co všechno ovlivňuje testosteron?

Než se narodí chlapeček​

Když do vajíčka pronikne spermie s chromozomem Y, bude se embryo a následně plod vyvíjet jako chlapec. Prvních pár týdnů se holčičí a klučičí zárodek vyvíjí stejně. Všechny části pohlavní soustavy mají u obou pohlaví totožný základ a zda se vyvine chlapec nebo děvče, to záleží na přítomnosti testosteronu. Během 8.týdne vývoje v děloze začnou buňky v základu gonád (z nich se u chlapce vyvinou varlata a u děvčat vaječníky) vyrábět testosteron, hormon, který způsobí, že se začne utvářet klučičí rozmnožovací soustava, tedy varlata, nadvarlata, chámovody spojující varle a močovou trubici a přidatné pohlavní žlázy, které budou později tvořit sekret, který společně se spermiemi tvoří ejakulát.Varlata vznikají v pánevní dutině zavěšeny na vazy (stejně jako vaječníky) a sestupují do šourku v posledních měsících těhotenství. Následně by se měla obě varlata nacházet v šourku trvale.

Od porodu do začátku puberty​

Prakticky od narození mají chlapci vyšší testosteron než dívky, dále ho nemají stále stejně, což se odráží na výkyvech chování malých chlapců určitého věku (např.ve 3 letech bývá pokles testosteronu a chlapečci mívají něžnější období, které ovšem rychle odezní :-). Testosteron má velký vliv na vývoj mozku. Penis i varlata chlapců po porodu rostou, nicméně skokový růst nastává v pubertě. Až do puberty se ve varlatech chlapců netvoří spermie. Erekce jsou chlapci schopni již od porodu, nastupuje v různých i vůlí neovládaných situacích.

Puberta​

Puberta u chlapců nastupuje ve věkovém rozmezí 9-14 let (v průměru v 11 letech) a jedná se zhruba o 3 roky trvající proces. Hladina testosteronu se v pubertě zvýší 30x. Co způsobí nárůst testosteronu: dvojnásobné zvětšení varlat a ztmavnutí kůže šourku, zahájení tvorby spermií, růst penisu do délky a následně do šířky, růst pubického ochlupení a následně výraznějšího tělesného ochlupení oproti dívkám, zvětšení hrtanu a snížení hlasu. U chlapců dochází během puberty k výraznému tělesnému růstu. V pubertě nastupuje schopnost ejakulovat (při masturbaci/mimovolně ve spánku).

Jak vznikají spermie:​

Na rozdíl od žen, u kterých se celoživotní zásoba vajíček ve vaječnících vytvoří před narozením a následně jen klesá, muži mají ve varlatech zárodečné buňky, které se od puberty neustále dělí a dávají vznik spermiím. Vývoj od zárodečné buňky k hotové spermii připravené vyrazit za dobrodružstvím trvá cca 3 měsíce. Každý den vznikne cca 1 milion nových spermií. Délka vývoje spermií je důležitá z praktického hlediska: jednak při užívání léků zhoršující kvalitu spermií má význam počkat 3 měsíce, až se spermie kompletně obmění, jednak při snaze o zlepšení kvality spermií pomocí režimu či doplňků stravy čekáme obdobně.

Reprodukční období muže​

Muž/chlapec je schopen počít potomka ve chvíli, kdy je schopen ejakulovat. Plodnost trvá až do andropauzy, což je obdoba menopauzy u žen, a to průměrně ve věku 50-55 let,kdy dochází k poklesu testosteronu.Více o andropauze zde.U některých mužů andropauza nastupuje mnohem později. V Guinessově knize rekordů je zapsán Ind, který zplodil své poslední dítě v 90 letech. Ovšem i mužská plodnost s věkem klesá a naopak vzrůstá pravděpodobnost početí potomka s genetickou vadou.

Zatím to vypadá, že pokud se v embryu tvoří testosteron, jedná se o chlapce a narodí se dítě s penisem a varlaty. Pokud testosteron přítomen není, narodí se děvče s vaječníky, dělohou, vagínou a vulvou. Z tohoto pravidla existují výjimky. Stavu "něco mezi", donedávna nazývanému intersex, se nyní dává označení jedinec s variacemi pohlavních znaků.

Jedná se o souhrnné označení pro mnoho stavů, které mají společné to, že se nejedná typicky o dívku či typicky o chlapce.

Téma intersexu není, na rozdíl od genderové identity, která se do veřejné diskuse dostává víc a víc, příliš v popředí. Více o intersexualitě zde. Protože lidé s variacemi pohlavních znaků mohou potřebovat služby asistované reprodukce, je na místě tuto problematiku zařadit.

Menstruační cyklus:​

Během puberty začnou střídavě na pravém a levém vaječníku dozrávat a uvolňovat se vajíčka. Aktivita vaječníků je cyklická a cyklus nazýváme menstruační. Rozmezí nástupu první menstruace je poměrně široké, v odhadování nástupu u konkrétní dívky lze usuzovat tělesných změn, které nástupu cyklu zpravidla předchází. Většina dívek začíná menstruovat zhruba 2 roky poté, co jim začnou růst prsa, bývá to mezi 10. a 16. rokem.

Menstruační cyklus trvá orientačně 28-35 dnů, zdroje se v udávání délky “zdravého” cyklu neshodují. Aby bylo možné cyklus zhodnotit, je skvělé si vést záznamy jeho průběhu v podobě menstruačního kalendáře a znát nejen délku celého cyklu, ale i délku a intenzitu menstruačního krvácení.

1.den menstruačního cyklu= 1.den menstruačního krvácení (počítáme skutečné krvácení, nikoliv špinění, které se u některých žen objevuje před začátkem silnějšího krvácení) Poslední den menstruačního cyklu= den před začátkem následujícího menstruačního krvácení

Menstruační cyklus si rozdělíme na 2 části: folikulární a luteální

Folikulární fáze:​

Folikulární fáze= období, kdy se tělo chystá na uvolnění vajíčka. Trvá od prvního dne menstruačního krvácení do ovulace (prasknutí folikulu a uvolnění zralého vajíčka z vaječníku). U většiny žen trvá cca 16 dnů (ale našla jsem rozmezí délky zdravé folikulární fáze 11-27 dnů, řekněme tedy, že je velmi individuální). Co se děje ve vaječníku: Na začátku folikulární fáze začne ve vaječníku růst více (5-20) folikulů, tedy váčků, z nichž každý obsahuje nezralé vajíčko. Po nějaké době začne 1 “nejsilnější” z nich říkat ostatním: já rostu, vy nemusíte! A roste dál, zatímco zbylé zanikají. Roste a roste až do ovulace. Co se děje v děloze: Na začátku folikulární fáze se děloha zbavuje sliznice, která narostla během předchozí luteální fáze.

Luteální fáze:​

Luteální fáze=období, kdy se děloha připravuje na těhotenství. Začíná ovulací a končí den před nástupem menstruačního krvácení. U většiny žen trvá 12-14 dnů. Co se děje ve vaječníku: Folikul si představme jako váček, který má obal, uvnitř je tekutina a v ní plave vajíčko. Před ovulací je tento folikul na povrchu vaječníku a mění na tzv.žluté tělísko. Žluté tělísko produkuje hormony, které připravují dělohu na těhotenství. Co se děje v děloze: Sliznice dělohy roste a prokrvuje se, aby se do ní v případě otěhotnění mohlo embryo zavrtat.

Hormonální řízení menstruačního cyklu​

Stejně jako mnoho dějů v našem těle, i reprodukce je řízena hormonálně. Hormony řídící ženskou reprodukci mají fascinující dosah: ovlivňují naše schopnosti v jednotlivých fázích cyklu (o významu cykličnosti žen se píše čím dál víc), náladu, aktivitu, atrakivitu pro partnera.
Je zde mnoho na sebe navazujících kroků se zpětnovazebným působením a jedná se o velmi citlivý a propracovaný systém, který si ovšem maximálně zjednodušíme. Potřebujeme, aby se hormony tvořily ve správném množství a poměru. Hormon je látka, která vznikne, putuje krví a dojde k buňce, která pro ni má receptor (pouze buňku se správným receptorem může ovlivnit). Buňce s receptorem dostane od hormonu úkol. Stejný hormon může plnit více funkcí, tzn.dává různým buňkám různé úkoly.

GnRH: vzniká v hypothalamu v mozku, ovlivňuje tvorbu FSH a LH v hypofýze (jinde v mozku)

LH: vzniká v hypofýze, působí ovulaci dominantního folikulu a dále velí žlutému tělísku, aby produkovalo progesteron

FSH: vzniká v hypofýze a velí folikulům na vaječníku, aby rostly

Estradiol: je produkován ve vaječníku rostoucími folikuly. Když je ho dostatek, působí v mozku tak, že hypofýza zvýší produkci LH a dojde k ovulaci. Estradio dále působí na tvorbu děložní a vaginální sliznice, atd. Mimo menstruační cyklus má mnoho funkcí a je to právě estradiol, který působí rozložení tuku typické pro ženy, širší pánev a, zjednodušeně řečeno, ženské vzezření.

Progesteron: hormon produkovaný žlutým tělískem, který tvoří příznivé prostředí v děloze a je nutný pro vznik a udržení těhotenství.

Prolaktin: hormon vznikající v hypofýze a ovlivňující řadu tělesných procesů. Když je ho hodně, způsobí pokles GnRH a útlum menstruačního cyklu. Hodně ho je mimo jiné při plném kojení, proto může plné kojení působit antikoncepčně

K čemu to všechno: Hodnocení množství a vzájemného poměru jednotlivých hormonů nechme na specialistovi. Pro nás je podstatné, že během menstruačního cyklu se hladiny jednotlivých hormonů mění a že jednak nás bude zajímat, zda naše tělo má hormonální hladiny v pořádku (zjišťuje se pomocí vyšetření hormonálního profilu) a jednak jsou hormonální přípravky fungující na stejném principu jako tělu vlastní hormony používány během řešení neplodnosti.

Ve škole jsme se učili, že reprodukční systém ženy se skládá z částí, které při pohledu zvenčí vidíme (prsa, vulva) a dále z reprodukčních orgánů schovaných v pánevní dutině (vaječníky, vejcovody, děloha, pochva). To souhlasí, pojďme se ale podívat, jak reprodukční systém ženy vzniká a jak se mění v průběhu života. V tomto článku se podíváme podrobněji na stavbu pohlavní soustavy žen a v příštím článku pak na to, jak funguje, když jde všechno podle plánu.

Než se narodí holčička: Když dojde ke spojení vajíčka a spermie, začne se vyvíjet embryo. Prvních pár týdnů se holčičí a klučičí zárodek vyvíjí stejně. Všechny části pohlavní soustavy mají totožný základ a zda se z tohoto základu stane holčičí nebo klučičí rozmnožovací soustava, o tom rozhoduje testosteron (hormon vznikající v základu gonád chlapců). Pokud je testosteron přítomen, vzniká mužská pohlavní soustava. Pokud testosteron přítomen není, vyvine se ženská pohlavní soustava, a to do konce 3.měsíce těhotenství. Do poloviny těhotenství se u ženského zárodku vytvoří všechna vajíčka, která následně již jen ubývají.

Od porodu do začátku puberty: vajíček stále ubývá, aniž by ovšem došlo k jejich uvolňování (ovulaci).

Puberta: nastupuje obvykle mezi 8. a 13. rokem života a je to období několika let, kdy tělo dívky prochází změnami, které v budoucnosti umožní otěhotnění, těhotenství a porod. Tělesné změny zahrnují zvětšení mléčné žlázy a růst i změnu barvy prsních bradavek, dále rozvoj tělesného ochlupení, nástup menstruačního cyklu s menstruačním krvácením a produkci vaginálního sekretu v období mimo menstruační krvácení. Menstruační cyklus bývá zpočátku nepravidelný a může trvat i pár let, než se ustálí. V učebnicích je popisován zhruba 28 denní cyklus, během kterého dozraje a uvolní se vajíčko, které následně může být oplozeno spermií. Není to ovšem tak, že během každého menstruačního cyklu se zásoba vajíček sníží o 1, vajíčka i nadále průběžně zanikají. (Pro doplnění: během nejplodnějšího období ženy během 1 měsíce zanikne cca 1000 vajíček, pouze 1 z nich dospěje až k ovulaci).

Reprodukční období: trvá u žen od nástupu menstruace do menopauzy. Dochází-li k ovulaci, může dojít k otěhotnění. Současné stanovisko lékařů v ČR je takové, že ideální reprodukční věk ženy je kolem 25 let a plodnost následně postupně klesá. Kvalita vajíček též klesá s věkem. Chápu to tak, že jak buňka stárne, klesá šance, že bude fungovat správně (správně se dělit po oplození spermií).

Menopauza je období, ve kterém postupně dochází k zániku menstruačního cyklu (více ve článku Hormony a ženská reprodukce). Nastupuje průměrně ve věku 52 let (rozpětí nástupu menopauzy je individuální a velmi široké), příznaky nastupující menopauzy mohou ženu provázet i několik let.

Abychom mohly otěhotnět spontánně, potřebujeme reprodukční soustavu kompletně vyvinutou. Tolik ke stavbě, na správné fungování si posvítíme příště.****