Neplodnost je diagnóza. Nikdo z nás neplodných si ji dobrovolně nezvolil. Sice je o ní v teoretické rovině víc slyšet (frčí titulky jako že každý pátý pár je neplodný), ale stejně nám buď ani nepřijde na mysl, nebo si držíme palce a říkáme si, že se snad týká jen ostatních. Proč bychom to měli být zrovna my? Neplodnost ovlivňuje, jak se v životě cítíme a jak vnímáme sami sebe. Přináší zoufalství, zklamání, frustraci, pocit selhání a vlastní nedostatečnosti. Mění náš životní program a plány do budoucna. Topí nás pocitem, že dítě je to jediné, co může zapříčinit naše "happily ever after". Prověří naše partnerství. Pošle nás ke dnu. Drží nás na houpačce nadějí a zklamání. Je nám zrcadlem. Ráno nás budí a večer kazí usínání.
Každý a každá svou neplodnost prožíváme jinak. Trochu záleží, zda jsme on či ona a trochu záleží, jací jsme, jak cílevědomí, jak sebelaskaví, jak otevření. Jedno máme společné: jsme lidé, druh historicky žijící a fungující dohromady. Potřebujeme ostatní. Potřebujeme být součástí kmene, cítit pospolitost. Potřebujeme přijetí. Mít možnost vylézt v celé svojí zranitelnosti a svěřit se světu, aniž by nás odsoudil.
O neplodnosti často mlčíme, ošíváme se, stydíme. Je to proto, že plození souvisí se sexem? Vždyť o sexu se mluví čím dál víc. Nad neplodným mužem se stále vznáší předsudek, že jako muž je úplně k ničemu, selhal, je rozhodně málo mužný, když "nedokáže ani tohle". Neplodná žena? Jó, ty dnešní holky. Na všechno mají dost času, chtěly by procestovat svět a budovat kariéru, no a pak jim to uteče, měly mít děti, dokud to šlo. Navíc to mají beztak ze stresu. Ať jedou pěkně na dovolenou, vínko na pláži, to by v tom byl čert, aby se neuvolnil . Věřím, že jednou mi budou reakce na přiznanou neplodnost připadat již pouze úsměvné. Věty jako "A děláte to vůbec?" nebo "Tak na to nemysli a uvolni se". Nebo moje oblíbená: Asi to tak má být, možná v tomhle životě dítě mít nemáš. A taky klopení očí, rychlé změny tématu, zlehčování, dobré rady. Až s odstupem času vím, že do obtížných témat se mnoho lidí pouštět nechce, že třeba neví, jak. Že ten na pomyslné druhé straně stolu má také možnost volby a do tématu bychom ho neměli nutit. A uvědomuju si, že sama jsem nejednou reagovala jako slůně v čajovém servisu.
Jak reagujeme na traumatické zkušenosti ostatních? Dáváme dost prostoru nasloucháním? Nezlehčujeme? Nevyžádaně radíme? Utíkáme od tématu? Vážíme slova? Nesnažíme se dozvědět víc, než je druhý připraven sdílet?
Přála bych si, aby se o neplodnosti mluvilo věcně, fakticky a bez obav.
NEPLODNOST JE NEMOC, NIKOLIV OSTUDA.
